Fit Sports
logo
Projekt Evropské unie

Chcete zažít neuvěřitelné zážitky a spoustu zábavy ?

Tak právě pro Vás máme připravené následující kurzy

Neváhejte a přihlaste se na některou z aktivit

Role rodiče v tréninkovém sportovním procesu

Role rodiče v tréninkovém sportovním procesu je nejen nezbytná, ale především nutná. Vezmeme-li příklady úspěšných sportovců – Martina Hingisová, Šárka Záhrobská, Petra Kvitová – je vidět, že bez kvalitního rodinného zázemí by nedospěli až na samý vrchol své kariéry. Mnozí rodiče však mají pocit, že pro získání sportovních dovedností stačí vložit dítě do klubu či oddílu a oni se o něj tam postarají. Opak je však pravdou. Kvalitní spolupráce, komunikace a především podpora dítěte v tom co dělá, vytváří komplex hodnot, z kterého pak mladý sportovec čerpá. Bohužel však častý jev, který se objevuje je opak tzn. nezájem ze strany rodiny.

Fenoménem doby jsou tzv. rodiče pseudo-podnikatelé (ti, kteří si myslí, že si mohou dovolit vše a pravidla pro ně neplatí), kteří kromě toho, že vloží dítě do klubu jako do úschovy, mají pocit, že když platí členský příspěvek, si mohou dovolit všechno – od neplacení příspěvků ve stanovených termínech, neodpovídání na emaily, nerespektování autority trenéra. Zažili jsme rodiče, který se na sjednanou schůzku nedostavil, a ani se neomluvil, odpověď na email byla pod jeho důstojnost, a slušný email s oslovením a závěrečným pozdravem, to byla pro něj fata morgana. Nedodržování závazků a slibů i neplnění úkolů vyplývající z určité role (profesionální, rodičovské atd.) je typickým znakem nevyrovnaných osobností. Tito lidé také neřeší problémy či konflikty a typickým znakem je slovní hrubost, časem přicházejí výhrůžky či urážky. V druhých osobnostech vyvolávají pocit: „ Jako by ze mě odčerpával veškerou energii,“ přicházejí pocity úzkosti, únavy, svalové napětí a nechuť pracovat s dětmi a člověk čeká dopředu, že si vždy bude dělat podle svého, nedodrží stanovenou domluvu či úkol, neomluví svou ratolest z tréninku atd.

Dítko takového rodiče hned od počátku tréninku má tendenci uzurpovat si právo rozhodnout, co se bude ten den dít, kolektiv bere jako nutný doplněk své hry (já Vás nepotřebuji, hraji si především pro sebe) a vulgárností nešetří. A co rodič? V případě, že na to důrazně upozorníte, začne Vám vyhrožovat policií, následně, když se bráníte, nebojí se výhrůžek typu: „ Vy už si práci s dětmi ani neškrtnete!“ Když toto vše sdělíte orgánu ČSTV, tak jen mávnou rukou a zeptají : „Jedná se o dítě pseudo-podnikatelů, že? Toto je pro ně typické.“

Posuďte sami – je trénink a toto dítě se sebere aniž by trenérům cokoli sdělilo a opustí sportoviště, trest za tento přestupek neudělá jak by měl ani ve stanoveném termínu ani v domluveném rozsahu, jindy vulgárně napadne spoluhráče a když je na to důsledně upozorněn trenérem, tak se diví, jako co se děje!, trénink fláká a když je upozorněn, aby začal pracovat tak sdělí, já budu pořádně hrát, až budeme hrát zápas, rodiče neplatí příspěvky v termínu stanoveném, přihlášky chodí pozdě, na důležité schůzky týkající se příspěvků se nedostavují, když mají předložit zdravotní potvrzení o stavu své ratolesti, už při příchodu se pohoršují, že nemají čas takové věci řešit, nesdělí zdravotní stav dítěte trenérům a pak až na turnaji, trenéři zjišťují při jeho kolapsu, že něco není v pořádku, na jiném turnaji omlouvá absenci jeho spoluhráč až na místě, místo, aby tak učinil zákonný zástupce a předem, v době sportovního kempu přijede grandmutter z metropole, a tak je třeba se jí věnovat místo pravidelného tréninku, když přijde po delší absenci na trénink, tak se dožaduje, aby se hrál zápas – když mu není trenér po vůli, vzhledem k tomu, že je třeba se připravit na nadcházející soutěžní zápas, tak při tréninkovém mači schváleně kazí míče, nepřihrává spoluhráči, který tam jen běhá tam a sem, a svým spoluhráčům sdělí, že je vlastně při hře na nic nepotřebuje, že si hraje pro sebe. Na závěr pak vše korunuje tím, že na turnaji po žádosti spoluhráčů, aby jim více přihrával, sdělí, že on chce být králem střelců a proto nepřihrává – asi hrál individuální sport. Rodič dítěte absolutně nebere v úvahu, že je třeba s trenéry spolupracovat a vidí jen sebe a nikoli druhého. Ať již v telefonickém nebo osobním kontaktu na začátku působí agresivním tónem, na emaily neodpovídá (a když jej napíše, tak s plno vykřičníky, bez oslovení a závěru), např. domluvíte se na lyžování – neomluví svou absenci a přitom si přizpůsobíte program této domluvě, před Štědrým dnem vás zdrbe v telefonu za vlastní chybu, takže nejste schopni ani fungovat, přičemž se podobný přístup nespolupráce, arogance, slovní agresivity opakuje v sezóně několikrát atd. – tak že člověk, když se setká s takovým přístupem, tak už dopředu čeká, buď negativní odezvu nebo nedodržení domluvy – nakonec už nemáte chuť cokoli už dále pro děti organizovat.

Arogance moci, neslušnost vedoucí k agresivitě, absence empatie, egoismus a neschopnost se podřídit autoritě – je jejich fenomén – a ačkoli jsou obklopeni materiálnem, spadli do těžké iluze, že to jim přinese štěstí. Pocit, že si mohu věci i dokonce lidi koupit, zaplatit právníky, v nich vyvolává pocit moci, ale v ní sami se stávají bezmocní, protože štěstí je především duchovní záležitost, která není financemi měřitelná. Materiálnem obklopeni, přesto jim chybí základní lidské hodnoty, které dělají člověka člověkem a to je cit, empatie, zájem o druhé, které nahradili egoismem, vulgarismem a hrubostí, ukazující na jejich nemocný stav duše; odvrácenost vůle od nejvyššího dobra, té vůle, jež se chce zbavit veškeré vnitřní ctnosti, úplně lne k vnějším věcem. Takový člověk zbavený vnitřní harmonie, který zlo činí, vnitřně trpí, ale zároveň způsobuje utrpení druhým. Absolutno bylo nahrazeno Mamonem, který se tak sám stává jejich trestem.

Aneb Tahle doba není pro hodné? Co s tím budeme dělat? (autorka M. Riebauerová MF Dnes)

Dobří dopadají hůř než špatní – vědci vybádali, že nekonfliktní a oblíbení lidé berou o pětinu méně než jejich tvrdí a obhroublí kolegové, protože ti si vše vydupou. Ale tentokrát v kontextu dalších zpráv, mě napadlo něco jiného: Tahle doba není pro hodné.

Frustrace. Stres. Příliš rychlé životní tempo. Všudypřítomná beztrestnost. Ochota přidávat jen drzým, protože šéf má pak od nich klid. V konečném důsledku pak i frustrace hodných, kteří už se nemohou dívat na to, že zlí se mají líp. Slyšeli jste to o masových vrazích mockrát: " Takový to byl hodný kluk."

Dostala jsem tento týden dopis od paní a odepsala jí. (Mimochodem, kdy jste naposledy napsali dopis?)
Neznámá paní mi pak jako výraz poděkování za to, že jsem vůbec odepsala, poslala kafe. Dojalo mě to.

Obě se té vzájemné slušnosti vlastně divíme. Není to divné?
 

22.09.2019 @ 23:20

« Previous 1 2 3 4 5 6 7 10 13 Next »