Fit Sports
logo
Projekt Evropské unie

Chcete zažít neuvěřitelné zážitky a spoustu zábavy ?

Tak právě pro Vás máme připravené následující kurzy

Neváhejte a přihlaste se na některou z aktivit

Pozitivní a negativní role rodičů ve stolním tenise

Jistě si každý z Vás, tedy trenérů, musel někdy položit otázku: „Jak moc mohou rodiče ovlivnit sportovní život dítěte, tedy vašeho svěřence ?“ Odpověď je velmi jednoduchá. Tak jako v celém životě dítěte, tak i v tom sportovním je role rodičů nezastupitelná. Dítě je daleko více senzibilní než dospělec a bez rodičů je sportovní rozvoj mladého mistra takřka nemožný.
Je nutno si uvědomit, že každý vztah rodič-dítě je naprosto specifický,je­dinečný a různě citlivý a nelze na něj vytvořit nějaké tabulky či pravidla. Tak jako přímka začíná v nekonečnu a končí v nekonečnu, tak se obávám, že přesně tolik nalezneme typů rodičů. A proto si myslím, že při práci s dětmi a jejich rodiči je třeba klást zvláštní důraz na slovíčko jedinečnost.

Všimněte si svých svěřenců, co mladý talent to originál, ten hraje dobře bekhendový flip, jiný vyniká servisem a třetí vás denně uchvacuje krásným forhendovým topspinem. Ale stejně tak jeden rodič vyniká v tom, že své dítě skvěle finančně zajistí a vám tak může ubýt nejeden problém, druhý vyniká volným časem a zájmem, nechybí na žádném tréninku, nedej bože na turnaji, čímž vám odpadne problém s dopravou a dochvilností, a třetí třeba i nezájmem. Zdá se vám to zvláštní vynikat nezájmem? Já myslím, že i v tom trenér nalezne nějaká pozitiva. Lidově řečeno lze pronést : Nikdo vám nebude fušovat do řemesla“ Uvědomme si že tak jako v případě našich malých radostí, se budeme opět setkávat jen se samými originály – tentokrát v podobě rodičů.

Avšak není třeba se hned lekat. Věřím, že v každém z nás je trochu z psychologa, který po krátké praxi brzy zjistí a vycítí jak na toho či onoho rodiče. Jaká zvolit slova, kde je třeba na rodiče „přitlačit“ a kde naopak zvolnit. S čímž se vám/nám pokusím v následujících řádcích trošku pomoci. Nejcennější radu však vyřknu v samém počátku. Tak jako z našich mladých talentů neuděláme mistry přes noc, tak ze sebe samotných neudělám geniální řečníky, rádce a ony psychology za nějakou krátkou dobu. Klíč k řešení trenérsko-rodičovských sporů tkví v pozorování, naslouchání a hlavně komunikaci. Tyto tři činnosti vám následně velmi pomohou ke správné analýze, a v co nejkratší době k nalezení správného komunikačního kódu na ose trenér – rodič.

Pokusím se poukázat alespoň na základní problémy, které se trenérům stolního tenisu s největší pravděpodobností nevyhnou. Spíše asi poukážu na extrémní příklady, které Vám následně s malou regulací na váš problém, pomohou k dobré komunikaci s rodiči.

V první řadě je třeba si uvědomit, že jako trenéři stolního tenisu a sportovní trenéři vůbec, se nemůžeme omezit na samotný trénink, ale je třeba dbát i na psychologický koučing sportovců. A také si uvědomit to, že sportovec není jen náš mistr celuloidového míčku, ale i jeho rodina. Budete pracovat v provázaném systém součástek, kde se jedna nebude točit bez druhé. A je třeba vytvořit takové prostředí, které bych přirovnal ke „švýcarským hodinkám“. Jedině při této dokonalé souhře lze připravit prostředí, kdy z mladého talentu vychováme mistra. A pod slovíčko vychováme se musíme podepsat všichni. V první řadě svěřenec sebevýchovou, poté my jako trenéři, ale také rodiče. Mějme to prosím na paměti před každým tréninkem a snažme se tak podepsat zlatými písmeny.



Myslím, že můžeme vycházet z přesvědčení, že každý rodič chce pro své dítě jen to nejlepší. Pojďme se tedy společně dobrat k tomu, jak nastolit optimální psychickou pohodu našich mladých hráčů.

Na konci 20. století se v USA uskutečnil výzkum zaměřený na fenomén sportu a jednotlivé aspekty sportu v populaci. Já bych z tohoto výzkumu zdůraznil hlavně závěr. A ten odpovídá na otázku: „ Proč děti a mládež aktivně sportují?“ Odpověď na tuto otázku nám poskytuje cenné informace o motivačních složkách dětí.
 

  1. radost ze hry
  2. potřeba někam patřit ( potřeba uznání, býti viděn… )



Kdeže je – potřeba vítězství? Na tuto otázku si jistě dovedete odpovědět sami. Jen si vzpomeňte na některé své zápasy a jistě mi dáte zapravdu, že když jste z prohraného zápasu odcházeli s pocitem, že jste si dobře zahráli a bojovali o každý míček, tak pocit z porážky byl daleko méně frustrující či vám ani tolik nevadila.

1. radost ze hry

Podle mne se jedná o rozhodující moment v kariéře mladého sportovce. Vše ostatní se bude odvíjet od toho jestli váš svěřenec bude chodit na tréninky s chutí a bude se na ně těšit, či zde bude jen proto, že si to tatínek nebo maminka přejí.

Pokusím se vysvětlit pojem „radost ze hry“ – Při metodice výuky stolního tenisu je třeba klást důraz na hru samotnou. Ne že by technické provedení úderů nebylo důležité, ale princip hry by měl dominovat. To znamená: dostat celuloidový míček na soupeřovu polovinu tak, abych znemožnil protihráči jej vrátit. To je moment, který nám přináší potěšení a radost. To je důvod proč lidé hrají náš sport.

Když se naše ratolest naučí držet alespoň nějakou kontrolu nad míčkem, všichni se radují. Všichni jsme potěšeni každým novým krokem, každým zásahem míče. Jakmile se však dítko naučí nějaký servis a přehodit míček i pětkrát za sebou – situace se často kategoricky mění. Rodiče s dětmi začnou obrážet první turnaje a nároky na výkon jsou mnohem vyšší. Najednou se z těch, kteří původně chválili a měli největší radost jen z toho, že jejich syn nebo dcera hrají stolní tenis, stávají největší kritikové. V komunikaci rodič-dítě dochází k pozoruhodné změně. Zatímco v počátcích převládá jednoznačně pochvala nad kritikou ( rodič se upřímně raduje jen z toho, že se jeho dítě věnuje sportu ), zhruba po 3–5 letech učení stolního tenisu začíná převládat kritika nad pochvalou. Najednou mizí radost ze sportovního snažení a pohled se již nesměřuje na dítě, ale na jinou osobu – na pingpongového hráče. Postoje rodičů jsou často determinovány výsledky jejich dítěte. Rodina se často více pak řídí termínovou listinou a tréninkovým procesem než potřebami dítěte. Často je to však přirozené, neboť rodiče do dítěte investují peníze a za ně chtějí sladké ovoce. Po zhruba 4 letech učení stolního tenisu máte však před sebou většinou mladšího žáka, který sotva dosáhne raketou k síťce a vaši prioritou není s ním vyhrávat mistrovství světa, nýbrž naučit ho správností úderů, smysl hry fair-play, a postavit pěvné kameny jeho psychické stránky, která je obzvláště ve stolním tenisu velmi důležitá. Zde si myslím, že je nezbytný náš trenérský zásah a je třeba „domluvit rodičům“. Mladý jedinec je velmi citlivý a tato příliš brzká specializace by v pozdějším věku neměla dobrých účinků. Je čas od času jistě dobré od stolního tenisu vypnout a vzít dítě o víkendu například do zoo a pročistit mu tak hlavu. Neměli bychom dopustit, aby rodiče ( ale také my trenéři ) ztratili nadhled a objektivní posouzení vlastního dítěte. Měli bychom se stále nejvíce věnovat prvotní myšlence a tou je radost ze sportu. Pozor na to, aby se tato radost netransformovala na hon za body a žebříčky. Neměli bychom dítě stavět do rovnice: Když zvítězíš = jsi úspěšný, když prohráváš = jsi neúspěšný, nedobrý. Tímto kritériem totiž můžeme vytvořit 2 skupiny dětí.

  1. Skupina úspěšných dětí – úzký okruh hráčů, často vyhrávají, uznávání okolím, trenéry i rodiči. Často mají vysoké sebevědomí, které je často produktem rovnice: vyhrávám = jsem dobrý. Tyto děti pak často trpí syndromem „vyhoření“, kdy po jednom neúspěšném zápase, je jejich sebevědomí náhle ztraceno a je silně otřásáno jejich identitou. A každá další prohra tyto stavy prohlubuje. Což se může projevit i v nesportovním životě!
  2. Skupina neúspěšných dětí – velká skupina hráčů, kteří častěji prohrávají, nikdo s nimi nepočítá, mají nízké sebevědomí. Okolí dospělých je postaví do pozice: prohráváš = nejsi dobrý. Děti poté často nastupují do zápasu s vědomím: nesmím prohrát. Je však jiné jít do zápasu s pocitem, že chci vyhrát, než s pocitem NESMÍM prohrát. Tito hráči postupně úplně rezignují a utvrzují se v tom, že nejsou dobří. Což zase může mít nedozírné důsledky i v nesportovním životě hráče! Mimo to slábne jejich zájem pro hru a taktéž motivace.



Neměli bychom u dětí vytvořit pocit, že ping-pong je jejich prací. Rodiče by se měli u dítěte snažit navodit pocitu, že výsledek ve stolním tenise není to, co určuje jejich lidskou hodnotu a dávat jim to najevo. Protože takto optimálně naladěné děti se zdravým sebevědomím si hru daleko více užívají a hrají s tzv. „lehkostí“. Nehrají proto, aby se zavděčili rodičům, ale jen z čistého pocitu pro hru. Proto, že mají ping-pong rádi. U těchto dětí pak vítězství podporuje jejich sebevědomí a prohry pak neznamenají rodinný problém, ale spíše vyvolávají pozitivní sebereflexi dítěte samotného. Dbejme proto důrazně na to, abychom dětem sportem budovali zdravého ducha a posilovali jejich sebevědomí. Na to je třeba „přemírně aktivní rodiče upozornit!“ Nedělejme dětem ze sportu práci!!!

Shrňme si tedy postoje rodiče podporující radost ze hry:
 

  1. Buďte objektivní a poctiví s ohledem na úroveň vašeho dítěte a důležitost sportu
  2. povzbuzujte, podporujte, důvěřujte
  3. buďte nároční na hodnoty jako je tvrdá práce a zodpovědnost v přípravě, bojový duch, fair play, slušné chování na tréninku a turnaji.
  4. vyhněte se zaměřování na pozice, žebříčky
  5. věnujte zvýšenou pozornost únavě a riziku vyhoření ze stolního tenisu!
  6. zdůrazňujte důležitost hry samotné a radost z ní, stanovujte jen reálné cíle
  7. na turnajích buďte klidní a podporující
  8. projevujte úctu k ostatním rodičům, hráčům a trenérům
  9. k zápasu se vyjadřujte po vychladnutí emocí – buďte spíše pozitivní a spíše najděte ponaučení
  10. „nenoste stolní tenis do kuchyně“ ( nebude vám pak chutnat  )
  11. snažte se být pro své dítě pozitivním vzorem ) Je smutné, když rodič – často sám hráč, zpohlavkuje dítě za kopnutí do stolu a sám to při zápase praktikuje )



Těmito pár body jsem vám snad dal i návod, jak se postavit k druhému typu rodičů – flegmatikům (k rodičům s nezájmem). Snažte se s nimi aktivní komunikací hovořit o tomto problému. O nutnosti správné motivace dítěte. Neboť sport mu může velmi pomoci i v nesportovním životě ( budováním sebevědomí, stanovením reálných cílů, řešením krizových situací…. ), ale stejně tak mu může nesprávným přístupem ublížit. V podstatě pak hrozí stejné nežádoucí aspekty jako u „přemotivovaných“ rodičů. Dítě nebude chváleno a časem ztratí chuť se zlepšovat, neboť nebude mít tím komu udělat radost. Jistě, nejvíce sám sobě, ale bez špetky pochvaly nás to, věřte, nebude nikoho bavit. Mladý jedinec je často nejvíce a nejmarkantněji ovlivňován rodiči, a tak velmi snadno mohou pochytit jejich nezájem a lhostejnost, kterou ve své adaptaci uplatní na sport. Na všechna tato rizika je třeba dávat nemalý pozor!

Nebude to mít vždy jednoduché, přesto by jste na toto téma s rodiči nikdy neměli rezignovat! Mohli bychom pak velmi snadno ztratit mnoho mladých talentů. Někdy to půjde jen za cenu jistých kompromisů, ne vždy bude situace zcela optimální, přesto si myslím, že správný trenér ve snaze neustane a bude se pokoušet nalézt onu zlatou střední cestu. A klíč bych opět hledal v komunikaci. Pokud nebude o našich problémech a představách s rodiči dostatečně komunikovat nikdy nepřipravíme pro dítě optimální prostředí.









2. potřeba akceptace

Na počátku si musíme uvědomit, že všichni jsme lidé s velmi podobnou genetickou výbavou. Primární lidskou snahou a potřebou je navazování sociálních kontaktů. Opět zde zmíním slovíčko originál. I v této situaci, co mladý sportovec to originál, i zde je potřeba každého z nás velmi individuální. Jedno je však jisté. Každý chce mít přítele a být přítelem. O tom, myslím, nemusíme pochybovat.
Trénujeme určitou sociální skupinu, v níž se zákonitě budou vytvářet party dětí, v níž se děti budou chtít realizovat a budou chtít býti akceptování se svými přednostmi i nedostatky.

V naší tréninkové skupině děti nehrají jen stolní tenis, nýbrž rozvíjejí i své vztahy. Během setrvání v klubu si děti vytvářejí „svou“ skupinu, v které stráví nemálo hodin týdně.
Jak se děti v této „své“ skupině cítí záleží na kvalitě sociálních vztahů v klubu. Tedy na tom jak se k sobě chovají jednotliví hráči, jak trenér přistupuje k hráčům, ale také nezapomeňme na to, že nejen my, ale i rodič modeluje dítě. Tedy je fatální chybou zapomenout na vztah trenér-rodič. Nikdy bychom se neměli snažit rodiče obcházet a postavit dítě do role pošťáka, který se stane našim prostředníkem v komunikaci. Také si uvědomme, že ne všechny vztahy rodič-dítě jsou plně otevřené, takže nikdy nevíte, jak si dítě může přeformovat vaši formulaci. Celkově úroveň vztahů v klubu velmi působí na tak senzitivního jedince jako je malý človíček a výrazně pak ovlivní jeho motivaci a zápal pro hru.

Jistě mi nikdo nebude oponovat, když řeknu, že stolní tenis je individuální sport. Ale je třeba dávat velký pozor na toto slovíčko. Existují totiž rodičové, kteří ho staví na první místo. Často se jedná o rodiče s vyššími příjmy, kteří se snaží u jejich ratolesti o velmi brzkou individualizaci. Neříkám, že individuální trénink nemá v přípravě mladého mistra zastoupení, ale v mladém věku by to jistě nemělo být převažující procento z celkového tréninku. Problém spíše vidím tam, kde mi do očí bije separovanost mladých talentů, kdy už není až takovou výjimkou, kdy děti mají osobního psychologa, fyzioterapeuta, kondičního trenéra a konečně vlastního pingpongového trenéra. A to vše ve věku, kdy dítě potřebuje pravý opak. Kdy v něm potřebujeme vytvořit pocit těšení na trénink. A ne vždy se může těšit jen na ping-pong. Jistě mi dáte zapravdu, kdy ping-pong či jiný sport už nemůžete ani vidět a máte toho plné zuby. A právě v těchto chvílích by měli pomoci kamarádi, spoluhráči nebo třeba i trenér, na kterého se dítko bude těšit.

Zamyslete se nad tím a uvažte jakou máte sami potřebu sociálního kontaktu. Zkuste to přepočítat třeba na hodiny. A teď si představte třináctiletého klučinu, který chodí do školy jednou týdně jen proto, aby zjistil co se má učit. Zážitky spolužáků mu jsou cizí, protože sám nezná nic jiného než ping-pongový stůl. Odpoledne pak přijde na trénink, kde sám skáče přes švihadlo a sám běhá, vlastně jen pro radost stopek v trenérově ruce. Jak dlouho to vydržíte?

V týmu, kde hráč hraje, je naučen hrát jen „sám za sebe“ a to pak je vcelku smutný pohled na tým, kde každý hraje sám za sebe. Vytvoříme takto dětem jen prostředí plné napětí a nezdravé konkurence. A když pak přijdou v juniorském věku častější neúspěchy a svěřenec má na mysli jediný pocit – a to ten, že vše zkazil, promarnil všechny šance a připadá si absolutně neschopně. V této fázi již bude pozdě ptát se po přátelích, kteří by podali pomocnou ruku, či po spoluhráčích, kteří by dodali sebevědomí. Dostaví se pocit vyhoření!

Teď se již neplatí jen penězi, ale i mnohem cennějším. Hráč v 17 letech vykazuje stejné symptomy jako manažeři po 20 letech práce. Chybějí sociální vazby, které se nevytvořily v minulém období, hráči se najednou ocitají ve vakuu, kde jsou úplně sami. Jejich přirozená potřeba někam patřit byla zmařena. Zpočátku to tolik nevadilo a stačilo platit jen penězi, dnes již jen peníze nestačí.

Rizikové faktory v předčasné individualizaci ( v neuváženém jednání s financemi rodičů )

  • touha dosáhnout úspěchu co nejdříve
  • absence přiměřeného sparingu
  • neefektivní nakládání s financi rodičů může vést k asocializaci a celkové ztrátě motivace dítěte
  • jednostranné informace o principech úspěchu z úst rodičů
  • přesvědčení, že individuálně péče je lepší
  • krátkodobá či žádná forma skupinové přípravy


Možné dopady předčasné individualizace:

  • rychlé psychické opotřebování
  • zaostání nejen ve sportovní socializaci, ale i životní!
  • nesprávné navození pocitu vyššího sebevědomí
  • nakonec i zhoršení vztahů rodič-dítě, dítě-trenér

Závěrem Vám již jen popřeji mnoho úspěchů jak v komunikaci s rodiči, tak se svěřenci a věřím, že se vám bude dařit snaha o navození co nejlepší atmosféry ve vašem klubu.





Marian Mynář


22.09.2019 @ 23:18

« Previous 1 2 3 4 5 6 8 11 14 Next »